Kedy použiť drenážny odvodňovací systém?

(zdroj:www.remmers.cz)

Dnes si predstavíme štyri prípady zaťaženia pivničných priestorov vodou. Dôležité je uvedomiť si, že jedna zo základných vecí je správna voľba hydroizolačného systému v závislosti na druhu vlhkostného zaťaženia stavby. Norma DIN 18195 rozlišuje štyri prípady zaťaženia vodou. Až správne zhodnotenie priepustnosti zeminy ako aj určenie úrovne hladiny spodnej vody dáva obraz o tom, aký hydroizolačný systém zvoliť a či vôbec zhotoviť drenážny odvodňovací systém. Predpokladá sa, že väčšina domov má v prípade pivnice základový pás max. 3m pod úrovňou zeme.

1) Zaťaženie zemnou vlhkosťou

V tomto prípade ide o kapilárne viazanú vodu. Zemina alebo násyp v podobe štrkodrvy má tak slabú absorpčnú schopnosť, že voda ktorá naprší bez väčšich problémov stečie cez zeminu až do zeme k hladine spodnej vody. Predpokladá sa, že hladina spodnej vody je dostatočne nízko pod základovým pásom domu. V takomto prípade stačia jednoduché hydroizolačné systémy, najlepšie realizované z vonkajšej strany konštrukcie. Drenážny systém tu stráca význam. Samotná zemina/násyp tvorí veľký drenážny systém. Takáto pôda má hodnotu hydraulickej vodivosti k > 10-4 m/s.To znači, že keď vylejeme malé množstvo vody na povrch, voda nám do hĺbky 1cm zeme vsiakne do 2 minút.

 2) Nezadržaná presakujúca voda:

Zaťaženie podzemných častí stavby je obdobné ako v prípade 1. Zemina  má malú priepustnosť a preto počas pretekania do hĺbky sa dlho zdržiava a hromadí v blízkosti múrov a základu stavby. V tomto prípade je výhodné zabudovať drenážny systém. No pozor ! Drenážny systém musí byť správne zrealizovaný a dostatočne od stavby odvodnený. Okrem toho musíte mať 100% istotu, že hladina spodnej vody sa nevyskytuje celoročne na tejto úrovni prípadne nad úrovňou drenáže. V takom prípade by stratila drenáž význam, bola by permanentne zahltená vodou. Drenáž v tomto prípade odľahčuje najkrytickejší spoj vodorovnej a zvislej hydroizolácie.

 3) Zadržaná presakujúca voda

Voda presakuje cez ťažko priepustnú zeminu. Pôsobí pritom na podzemné konštrukcie hydrostatickým tlakom. Tým, že ťažko odteká, nie je schopná dostatočne rýchlo tratiť sa pod základom domu a hromadí sa smerom nahor a zaťažuje spodnú časť základu domu. Je nutné, aby hladina podzemnej vody bola minimálne 300mm a viacej pod spodnou stranou podlahovej dosky. Realizácia drenážneho systému je tu otázna. Mohla by tu pomôcť len vtedy, ak by drenáž zvýšenú hladinu spodnej vody, ktorá by vystúpala po úroveň drenážnej rúry dokázala ešte odvázdzať. V tomto prípade je nutné v prvom rade vykonať riadnu tlakovú zvislú hydroizoláciu z vonkašej strany domu a zámkom ju nadpojiť na vodorovnú tlakovú hydroizoláciu. Jednoducho povedané vytvoŕiť ,, vaňu z hydroizolácie´´.

 4) Tlaková voda z vonkajšej strany

V tomto prípade je zemina veľmi málo priepustná a hladina spodnej vody je menej ako 300mm pod spodnou hranou podlahovej dosky pivnice. Prípad je podobný ako v bode 3. Prípadne sa môže jednať aj o zeminu/návažku priepustnejšiu, ale hladina spodnej vody je tak vysoko, že vystúpa vysoko nad základový pás domu, prípadne sa murivo vyskytuje permanentne pod hladinou spodnej vody.  V takomto prípade sa neuvažuje vôbec s realizáciou drenážneho odvodňovacieho systému. Odporúča sa vytvoriť riadnu tlakovú hydroizolačnú vaňu domu.

Rosenie okien – prečo vzniká a ako mu predchádzať

Prevzaté od autorov: (Jiří Hejhálek Preklad: Věra Hladká, fotografie a archiv redakce: Vega společnost s ručením omezeným)

       Okno býva najslabším tepelnoizolačným prvkom domu. Dnes štandardné okenné dvojsklo Ug = 1,1 W/(m2K) aj vo veľmi kvalitnom drevenom či plastovom ráme sa za tuhých mrazov môže stať miestom intenzívneho zrážania vody. Riešením je zníženie vnútornej vlhkosti vzduchu alebo výmena dvojskla za trojsklo alebo dvojsklo s fóliou Heat Mirror, prípadne ďalšie opatrenia.

V tomto článku budeme výhradne riešiť rosenie okien z vnútornej strany. Rosenie okenného zasklenia na vonkajšom povrchu nie je technickou závadou, je naopak preukazom o vysokej tepelnoizolačnej účinnosti okien a budeme sa mu venovať aj v inom príspevku.

Ak sa na vnútornej strane okien, tzn. na zasklení, rámoch alebo na oboch, zráža v chladom období rosa, je to jasné znamenie, že vlhkosť vnútorného vzduchu je príliš veľká a povrch, ktorý sa rosí, je príliš chladný. Riešením je teda zvýšiť povrchovú teplotu vlhnúcich a rosiacich sa okenných plôch na jednej strane a znížiť vlhkosť vnútorného vzduchu na druhej strane. O tom pojednáva ďalší text.

Chladné okná - kedy a prečo

Chladný povrch okien, ako zasklenia, tak rámov, sa vyskytuje v zime a v prechodnom období, v lete tento problém nevnímame. Na vine sú ich horšie tepelnoizolačné vlastnosti. Povrchové teploty nie sú všade rovnaké: najchladnejšími miestami zvislého okna sú obvykle obidva dolné rohy a po ňom celý dolný okraj zasklenia v blízkosti jeho dotyku s rámom.

Odpor pri prestupe tepla RP na okne znížime jednoducho tým, že okno ovievame vnútorným vzduchom, napr. pomocou ventilátora. Ak je rýchlosť prúdenia vzduchu pozdĺž okna vysoká, tzn. že používame silný ventilátor, môžeme považovať tento odpor za nulový, presnejšie RP → 0 m2K/W. Týmto opatrením väčšinou celkom odstránime prípadné rosenie.

Vnútorné povrchové teploty okien nie sú všade rovnaké: najchladnejšími miestami zvislého okna sú (v zime) zvyčajne obidva dolné rohy a po nich celý dolný okraj zasklenia v blízkosti jeho dotyku s rámom. Príčiny sú dve. Jednak v týchto miestach bývajú tepelné mosty, a jednak práve tu je znížené prúdenie vzduchu, teda aj nižšia povrchová teplota a vyššie riziko rosenia.

Pokiaľ okná ovievame, môžeme k tomu použiť napríklad teplovzdušný fén, ktorý vzduch ohrieva. Tým jednoducho dosiahneme na povrchu okna vyššiu teplotu, než je vnútorná teplota, a rosenie úplne odstránime.

Poznámka: Príčinou chladných okenných plôch na vnútornej strane môže byť aj studený vonkajší vzduchu, ktorý preniká netesnými oknami a ochladzuje vnútorný povrch okna (zasklenia aj rámov). Takto ochladzované miesta sa môžu rosiť a hlavne v mrazoch sa tu môže tvoriť aj ľad. Rosenie či ľad je väčšinou dôkazom tohto typu ochladzovania vnútorného povrchu okna.

Vlhkosť vnútorného vzduchu a rosný bod

Keď dokážeme odhadnúť teplotu povrchu okna (zasklenia aj rámov, ak poznáme UG i UF), vieme aj odhadnúť, či sa v daných podmienkach okno rosí, resp. kedy rosenie nastane. K tomu potrebujeme poznať rosný bod. To je teplota, na ktorú musíme vzduch ochladiť, aby sa z neho začala zrážať hmla či sneh. Ak bude rosný bod vnútorného vzduchu vyšší, než je teplota povrchu skiel alebo rámov okna, bude sa na povrchu zrážať rosa.

Začínajúce rosenie môže oddialiť, niekedy až odstrániť, zvýšené prúdenie vzduchu pozdĺž rosenej plochy, ktoré (popri tom, že zdvihne povrchovú teplotu, viď vyššie), urýchli odparenie rosy.

Hodnoty rosného bodu v byte pri rôznych teplotách a rôznych relatívnych vlhkostiach vzduchu ukazuje graf na obr. 1. Uveďme niekoľko prípadov:

Obr. 1. Graf závislosti rosného bodu na teplote a relatívnej vlhkosti RH v percentách.

Príklad 1: Nech je vnútorná teplota 20 °C a vonkajšia –15 °C. Okenné zasklenie so súčiniteľom UG = 1,7 W/(m2K) má pri bežnom povrchovom prestupovom tepelnom odpore RP = 0,13 m2K/W povrchovú teplotu 12,3 °C. Ak je relatívna vlhkosť vnútorného vzduchu 50 %, je podľa grafu na obr. 1 jeho rosný bod 10 °C; dôsledkom je, že sa okno nebude rosiť. Ak ale stúpne relatívna vlhkosť vzduchu na 60 %, rosný bod vzrastie na 12,6 °C a zasklenie okna sa začne rosiť.

Príklad 2: Môže sa stať, že nočná vonkajšia teplota klesne v zime na –25 °C, ostatné parametre zostanú rovnaké ako v príklade 1. Povrchová teplota zasklenia klesne na 10 °C, rosný bod, viď vyššie, tiež. Okno sa pri relatívnej vlhkosti 50 % začína rosiť: najskôr na miestach, kde je tepelný most alebo slabá prirodzená cirkulácia vzduchu, tzn. v dolných rohoch a na dolnej hrane styku zasklenia s okenným rámom.

Príklad 3: V noci často v byte znížime teplotu. Pokiaľ v predchádzajúcom príklade klesne v noci aj vnútorná teplota, dajme tomu na 15 °C, povrchová teplota zasklenia klesne na 6,2 °C. Keby po ochladení ostala rovnaká relatívna vlhkosť vzduchu 50 %, rosný bod by bol 5,3 °C. To vyzerá veľmi priaznivo, okno by sa nemalo rosiť. V skutočnosti však býva nočný pokles teploty sprevádzaný zvýšením relatívnej vlhkosti, hlavne v miestnosti kde sa nevetrá. Toto zvýšenie podstatné, v tomto prípade vzrastie relatívna vlhkosť až na 70 %. Rosný bod je podľa grafu na obr. 1 necelých 10 °C, teda vysoko nad povrchovou teplotou skiel; intenzitu rosenia sme teda zvýšili..

Význam vetrania

K roseniu niekedy paradoxne dochádza až po výmene starých, nevyhovujúcich okien so zasklením UG ≥ 1,7 W/(m2K) za nové, ktorých rám je podstatne lepší a zasklenie je na úrovni UG = 1,1 W/(m2K). Dôvod je jednoduchý: zatiaľ čo staré, netesné okná zaisťovali vďaka vysokej infiltrácii (prenikaní vzduchu) výdatné vetranie veľmi suchým zimným vzduchom, nové a veľmi tesné okná – pokiaľ sú zatvorené – nevetrajú. A tak aj keď nové a kvalitnejšie okná majú v zime výrazne vyššiu povrchovú teplotu, môže sa kvôli ich tesnosti nahromadiť vo vzduchu taká vlhkosť z dýchania či potenia osôb, varenia, umývania, prania atď, že sa jednoducho orosia.

Vetranie je v domácnostiach vôbec, k dvojakej škode bývajúcich, podceňované. V novostavbe, ktorá nie je vetraná alebo v rekonštruovanom dome, ktoré sú podľa súčasných štandardov veľmi tesné, sa pri prevádzke a v prítomnosti obyvateľov hromadí vo vzduchu vydychovaný oxid uhličitý CO2 a vodná para. Napr. štvorčlenná rodina, ktorej členovia vážia dokopy 220 kg, vydýcha za 24 hodín pri bežnej prevádzke približne 3,7 kg CO2 a 1,5 kg vodnej pary, ktorá pochádza iba z metabolického spaľovania cukrov. Minimálne dvojnásobné množstvo vodnej pary sa navyše uvoľní vypotením skonzumovanej vody, a ďalší významný prírastok pary sa uvoľní pri varení, umývaní atď. teda pri prevádzke bytu.

Urobme si obrázok o tom, ako tieto množstvá ovplyvnia vlhkosť a hladinu CO2 v byte o celkovom objeme, dajme tomu, 240 m3. Zdravotne odporúčané množstvá obidvoch plynov v danom priestore sú 0,3 kg (pri obsahu 700 ppmv CO2) pre oxid uhličitý a 2,1 kg pre vodnú paru (pri normou požadovanej relatívnej vlhkosti 50 %). Je vidieť, že bez dostatočného vetrania by sme v byte žili ako v dažďovom pralese (100 % vlhkosť) a dosť skoro by sme sa udusili. (Pozn.: na 1 kg vydychovaného CO2 pripadá 0,41 kg vydychovanej vodnej pary, vzniknutej v dôsledku metabolických dejov).

Záver

Článok ukazuje, že riziko kondenzátu (rosenia) na sklách a rámoch okien je vyššie pri nižšej tepelnoizolačnej kvalite okien a vyššej vlhkosti vnútorného vzduchu. Zároveň sú podané výpočtové nástroje, s ktorými je možné riziko rosenia okien predpovedať a navrhnúť také riešenia, že pri predpokladanej vlhkosti vnútorného vzduchu a minimálnych zimných teplotách sa roseniu okien vyhneme. Dôležitú rolu hrá popri vysokých, tepelnotechnických vlastnostiach okien tiež správne vetranie a to tak, aby sa relatívna vlhkosť vnútorného vzduchu v zime pohybovala do 50 %.

Poruchy podlah související s vlhkostí

Datum: 16.5.2011  |  Autor: Ing. Petr Tůma, Ph.D.  |  Recenzent: doc. Ing. Jiří Dohnálek, CSc.

Voda nezbytná v podlahových potěrech může být příčinou poruch nášlapných vrstev podlah. Poruchy podlah způsobené vlhkostí vznikají zčásti díky návrhu potenciálně rizikových konstrukcí, z části díky nesprávnému provedení detailů, či podvolení se tlaku na zkrácení nutných technologických přestávek.

Voda je nutnou součástí většiny stavebních materiálů. V případě podlah jde zejména o potěry, ať již cementové nebo anhydritové. Potěry pak jsou nejčastější variantou nosné vrstvy podlahy, díky vynikající tvarové přizpůsobivosti, dobrým mechanickým vlastnostem i příznivé ceně. Voda umožňuje práci s těmito materiály ve formě tekutiny a vytváření monolitické konstrukce, tj. jednoduchou přepravu čerpáním, snadné vyplnění předepsaného objemu a urovnání povrchu a další technologické výhody. Voda je však nezbytná i pro vlastní tvrdnutí obou materiálů.

Cementový potěr tvrdne díky hydrataci cementu, tj. jeho reakci s vodou. Jedná se o chemicky poměrně složitý proces, jak co do množství probíhajících reakcí jednotlivých slínkových minerálů, tak i co do časového průběhu. Teoretické práce ji obvykle dělí na několik po sobě jdoucích fází. Pro účel tohoto článku je důležité si připomenout pouze několik faktů. Prvním je skutečnost, že tuhnutí, tedy přechod z kapalného do pevného skupenství, které nastává cca po 24 hodinách, je jednou z teprve počátečních fází hydratace. K dominantnímu nárůstu pevnosti betonu (cementového potěru) dochází až následně, tedy v době, kdy materiál má již pevné skupenství. Obvykle se doba do 28 dní popisuje jako zrání a později jako dozrávání. Druhým faktem k připomenutí pak je skutečnost, že hydratace cementu se zastaví v okamžiku, kdy jsou spotřebovány materiály, které do ní vstupují, nebo pokud se nepříznivě změní podmínky. Spotřebování veškerého cementu je teoreticky ideálním stavem, kdy je cement ve směsi maximálně využit. Příkladem nedostatku vody může být příliš rychlé vyschnutí materiálu a nepříznivými podmínkami například pokles teploty pod +5 °C. Pokud tedy beton (cementový potěr) vyschne příliš brzy, nedojde k využití všeho pojiva a výsledné vlastnosti zatvrdlého materiálu budou pravděpodobně horší, než bylo očekáváno a hlavně deklarováno a předpokládáno při dimenzování. Mimo to při rychlé ztrátě vody hrozí velké riziko vzniku trhlin od smršťování.

V případě anhydritového potěru je situace rozdílná. Anhydritové pojivo tvoří převážně bezvodý síran vápenatý (CaSO4), což je látka velmi podobná sádře (půlhydrát síranu vápenatého, CaSO4 + 1/2 H2O). Po zamíchání pojiva s vodou dochází nejprve k jeho rozpuštění. Z přesyceného roztoku následně postupně krystalizuje sádrovec (CaSO4 + 2 H2O). Krystaly postupně srůstají a vytváří pevnou strukturu. V počáteční fázi zrání je i anhydrit třeba chránit proti ztrátě vody. Následně naopak je jeho vyschnutí pozitivní, protože suchý má lepší mechanické vlastnosti.

Tvrzení, že materiál musí rychle vyschnout, aby ztvrdl, platí jen pro vzdušné vápno. To se však pro potěry nepoužívá. Pro cement to není pravda, pro anhydrit až v pozdější fázi zrání.

V potěru je tedy voda třeba a nelze se bez ní obejít. Na druhé straně při pokládce nášlapných vrstev je nadměrná vlhkost nežádoucí (viz tabulku 1). Může být příčinou vyboulení dřevěné podlahy či rozevírání jejích spár, příčinou vzniku puchýřů na povlakových krytinách či neprodyšných stěrkách, odlupování nášlapných vrstev od podkladu v důsledku osmotického tlaku, vzniku plísní atd. Příklady několika poruch podlah způsobených vlhkostí jsou uvedeny v následujícím textu.

Tabulka 1: Nejvyšší dovolená vlhkost potěru před pokládkou nášlapné vrstvy dle ČSN 74 4505

Stáří podlahy v době místního šetření bylo cca 3 roky. V červenci 2009, po dlouhém období deštivého počasí, došlo k vyboulení nášlapné vrstvy z dřevěných vlysů v prostoru ložnice na dvou místech a na jednom místě v prostoru vnitřní chodby, v opačné části bytu než se nachází ložnice (viz obr. 1).

V poškozených oblastech nebyly zjištěny žádné projevy zatečení vody, či jiného průniku vlhkosti, a to ani od obvodové stěny, která se nachází pod úrovní terénu, ani od sousedních koupelen. Vlhkost cementového potěru zjištěná na odebraném vzorku byla 2,3 %, což splňuje obvyklé požadavky (viz tabulku 1). Vlhkost parket byla při horní hranici obvykle požadovaného rozmezí (7 % až 11 %).

S uvážením klimatických podmínek z první poloviny července 2009, kdy bylo relativně dlouhé období intenzivních dešťových srážek a díky tomu dlouhodobě velmi vysoká relativní vlhkost vzduchu, lze konstatovat, že k poškození podlahy s největší pravděpodobností došlo díky vysoké relativní vlhkosti vzduchu, která způsobila zvětšení příčného rozměru parket, a tím dotlačení desky parket až ke stěnám a následně k vyboulení parket.

Domnívám se, že bez klimatizace, která není v bytě namontována, nebo bez speciálního zařízení pro odvlhčování vzduchu, nebylo v silách uživatele bytu udržet v tak extrémních podmínkách, které nastaly v první polovině července 2009, vlhkost vzduchu v rozmezí 50 % až 60 %, které jsou obvykle požadovány pro bezproblémové fungování dřevěné podlahy.

Častou závadou dřevěných podlah, která by případně měla významný vliv i na vznik zjištěných poruch, je malá šířka spár dřevěné podlahy podél stěn. Obvykle je požadováno 1,5 mm na každý 1 metr délky podlahy, minimálně 10 mm. Původní šířku spáry podlahy bohužel již nebylo možné změřit, protože v poškozených oblastech byly parkety již opřeny o stěny, resp. pevně osazený nábytek. K tomu však mohlo dojít až krátce před poškozením podlahy, díky nabobtnání parket v důsledku vysoké vzdušné vlhkosti.

V bytovém domě o šesti nadzemních podlažích bylo prováděno posouzení poruch podlah ve dvou bytech. V bytě A došlo k vyboulení dřevěné podlahy, v bytě B pak k výraznému rozevření spár mezi dřevěnými lamelami a k tzv. "korýtkování". K vyboulení lamel došlo pouze na jednom místě, rozevření spár a "korýtkování" se však vyskytovalo i v jiných bytech v objektu. Posouzení bylo provedeno v bytě B, protože byl v době místních šetření volný. Místní šetření byla prováděna cca 10 měsíců po pokládce dřevěných podlah, v době, kdy byly poruchy reklamovány.

Skladba podlah v obou bytech zjištěná v sondách byla následující:

• Nášlapná vrstva z dřevěných lamel.
• Anhydritová deska - nosná vrstva podlahy, tloušťka cca 50 mm.
• PE folie - separační vrstva, jejímž účelem je zabránit zatečení vody do spodních vrstev v době, kdy je anhydrit v tekutém stavu.
• Minerální vata - tepelná a kročejová izolace, tloušťka cca 25 mm.
• Polystyrenbeton - vyrovnávací vrstva (podle sdělení zástupce developera jsou v této vrstvě vedeny trubky vytápěcí soustavy).
• Nosná konstrukce - železobetonová deska.

V bytě A došlo k nadzdvižení lamel nášlapné vrstvy podlahy v jedné z místností, v prostoru těsně za vstupními dveřmi do místnosti. Poškození nastalo lokálně v relativně malé oblasti dvou až tří sousedních lamel. Nadzdvižené lamely znemožňují otevření dveří. Podle sdělení objednatele zprávy k této poruše ve stejném místě došlo již cca 3 měsíce před místním šetřením. Tehdy byly nadzdvižené lamely odstraněny a podlaha opravena s využitím lamel nových.

V době místního šetření byla v místnosti s poškozenou podlahou teplota vzduchu 20,1 °C a relativní vlhkost vzduchu 48,7 %. Byt byl využíván jako kancelář.

Při místním šetření byla provedena v místě poruchy sonda pro stanovení vlhkosti jednotlivých materiálů. Vlhkost dřevěné lamely na jejím spodním líci byla změřena pomocí elektronického vlhkoměru Testo 606-2 a těsně po odebrání lamely z podlahy činila cca 14 % až 26 %. Nejvyšší vlhkost byla zjištěna v místě, kde došlo ke změně barevného odstínu dřeva vlivem působení vysoké vlhkosti. Nejnižší vlhkost pak byla zjištěna na místě lamely nejvzdálenější od barevně změněné oblasti.

Vlhkost anhydritu byla 1,72 %, resp. 1,42 % a vlhkost minerální vaty 12,17 % a 7,24 %.

Zjištěná vlhkost anhydritové desky je příliš vysoká pro zajištění dlouhodobé trvanlivosti dřevěné podlahy. Výrazně překračuje nejvyšší dovolenou vlhkost 0,5 %. Podle sdělení zástupce podlahářské firmy bylo před pokládkou nášlapné vrstvy prováděno měření vlhkosti anhydritového potěru a zjištěné hodnoty se pohybovaly pod požadovanou maximální hodnotou 0,5 %.

Současně při místním šetření byla zjištěna velmi vysoká vlhkost minerální vaty, která se nachází pod anhydritovou deskou, od které je oddělena separační polyetylenovou folií. Z těchto skutečností lze odvodit, že vlhkost do anhydritové desky a následně do dřevěných lamel proniká z velmi vlhké vrstvy minerální vaty. V místě poruchy nášlapné vrstvy se pravděpodobně nachází lokální perforace polyetylenové folie, která pronikání vlhkosti umožňuje. Tomuto mechanizmu vzniku poruchy odpovídá jednak vlhkostní skvrna na spodním líci odebraných lamel i skutečnost, že ke vzniku poruchy došlo po delším časovém úseku, protože vlhkost do anhydritové vrstvy pravděpodobně proniká relativně pomalu a pokud tato vrstva není zakryta nášlapnou vrstvou, je odpařování vlhkosti z povrchu anhydritu rychlejší než pronikání vlhkosti do něj.

Tyto poruchy se u nových staveb vyskytují relativně často a jejich příčinou bývá zatečení vody do vrstvy tepelné a kročejové izolace při lití anhydritové desky v důsledku nedokonalého utěsnění separační vrstvy. V případě posuzované podlahy však nelze jako zdroj vlhkosti vyloučit ani netěsnost rozvodů vytápění, které jsou vedeny ve vrstvě polystyrenbetonu, umístěné pod minerální vatou. Místo zdroje vlhkosti bohužel nelze identifikovat, protože nemusí odpovídat místu vzniku poruchy v nášlapné vrstvě.

V bytě B bylo zjištěno, že na dvou místech v pruhu šířky cca 1,5 m v obývacím pokoji a v pruhu šířky cca 1 m, procházejícím přes chodbu a přilehlé ložnice, došlo ke zdeformování jednotlivých lamel, tzv. "korýtkování", kdy se jednotlivé lamely prohnuly do tvaru žlábků s podélnou osou rovnoběžnou s podélnou osou lamel. Současně došlo k rozevření spár mezi jednotlivými lamelami.

Při místním šetření byla teplota vzduchu v bytě cca 18 °C a relativní vlhkost vzduchu cca 34,5 %. Byt dosud nebyl využíván a vlhkost vzduchu byla v topné sezóně nárazově zvyšována pomocí malého zvlhčovače vzduchu. V době místního šetření byl zvlhčovač vzduchu v provozu. Při místním šetření byly provedeny sondy v místě poruchy a mimo poškozené oblasti. Na odebraných vzorcích byla následně zjištěna vlhkost anhydritu a vlhkost minerální vaty. V poškozené oblasti byla vlhkost anhydritu 0,72 % a vlhkost minerální vaty 3,0 %. V místech bez výskytu poruchy "korýtkování" byla zjištěna vlhkost anhydritu v rozmezí 0,15 % až 0,21 % a vlhkost minerální vaty 2,73 % a 7,21 %. Vlhkost anhydritové desky zjištěná v místě výskytu závady "korýtkování" (0,72 %) překračuje nejvyšší dovolenou vlhkost 0,5 %. V místech, kde nedošlo k prohnutí dřevěných lamel, je vlhkost anhydritu naopak výrazně pod limitní hodnotou (0,15 % - 0,21 %). Zároveň byla při místním šetření v bytě zjištěna velmi nízká relativní vlhkost vzduchu (34,5 %).

Na základě výše uvedených skutečností je třeba za dominantní příčinu vzniku "korýtkování" označit zvýšenou vlhkost podkladu, která způsobila nabývání spodního líce lamel. Ke zvýraznění poruchy přispěla i nízká relativní vlhkost vzduchu, která způsobuje smršťování horního líce lamel. Nízká relativní vlhkost vzduchu dominantní příčinou "korýtkování" lamel není, protože v místech, kde vlhkost anhydritové desky není zvýšená, ke "korýtkování" nedošlo.

Ze skutečnosti, že anhydritová deska má zvýšenou vlhkost pouze v oblastech s výskytem poškození, lze usuzovat, že v těchto místech se nachází zdroj vlhkosti, která proniká do anhydritové desky a následně do dřevěné nášlapné vrstvy. Zároveň to ukazuje, že vlhkost v anhydritové desce není pozůstatkem záměsové vody anhydritové směsi, tj, nedostatečného vyschnutí anhydritové desky před položením dřevěné nášlapné vrstvy. Tvar oblastí, kde se poškození nachází, naznačuje, že vlhkost pravděpodobně proniká ve spojích polyetylenové fólie (separační vrstvy) z níže položených vrstev minerální vaty, resp. polystyrenbetonu.

Předmětem posouzení byly vlhkostní poměry podlahové konstrukce v reprezentativní budově občanské vybavenosti. V době místních šetření probíhala stavba budovy. Její nosná konstrukce je železobetonová skeletová se stropními deskami z předpjatého betonu. Tloušťka stropních desek je cca 300 mm.

Předmětem posouzení byla podlahová konstrukce ve 2. NP v západním rohu budovy. Podlahová konstrukce je provedena jako dvojitá pomocí podlahového systému suché výstavby, který je tvořen kalciosulfátovými (sádrovláknitými) deskami tloušťky 40 mm, podpíranými ocelovými stojkami. Výška vytvořené dutiny určené zejména pro rozvody kabelů apod. je cca 150 až 200 mm. Na kalciosulfátové desky pak byla v době místního šetření pokládána kaučuková krytina tloušťky cca 2 mm.

Objednatelem posudku byla firma provádějící pokládku kaučukové krytiny. Podle sdělení jejího zástupce probíhala betonáž monolitické stropní konstrukce cca 12 měsíců před pokládkou krytiny. Montáž sádrovláknitých desek pak proběhla krátce před zahájením pokládky krytiny.

Podlahové kalciosulfátové desky mají rozměry 600 x 600 x 40 mm a jedna deska má hmotnost 18,5 kg. To znamená, že objemová hmotnost materiálu těchto desek je 1.285 kg/m3 a plošná hmotnost kalciosulfátové desky je 51,4 kg/m2.

Při místním šetření byly odebrány vzorky betonu nosné stropní desky a vzorky podlahových desek ještě nezakrytých nášlapnou vrstvou. Vysušením byla následně stanovena jejich vlhkost. Zjištěné průměrné hodnoty jsou uvedeny v tabulce 2.

Tabulka 2: Zjištěné vlhkosti z příkladu 3

V době místního šetření byla vlhkost sádrovláknitých desek nízká a desky lze charakterizovat jako relativně suché. Přesto je z výsledků patrné, že vlhkost desek zabudovaných do podlahové konstrukce je vyšší než vlhkost nových desek, přičemž zabudované desky obsahují přibližně dvojnásobné množství vody než desky nové.

Naproti tomu průměrná vlhkost betonu stropních desek je 4,38 %. Při relativní vlhkosti vzduchu na úrovni cca 40 až 50 % se v odborné literatuře uvádí rovnovážná vlhkost betonu na úrovni cca 1 %. Vzhledem k tomu, že součástí stropní konstrukce je i systém zajišťující vytápění objektu, lze očekávat, že výsledná rovnovážná vlhkost betonu bude spíše nižší.

Při posuzování vlhkostních poměrů podlahové konstrukce je nutné vzít v úvahu rovněž vlastnosti použitých materiálů. Kladená kaučuková krytina je pro vlhkost prakticky neprostupná. Zároveň sádrovláknité desky jsou z materiálu, který relativně snadno přijímá vlhkost a jehož mechanické vlastnosti jsou při nadměrné vlhkosti zhoršené.

Na základě aktuální vlhkosti betonu a s předpokladem, že rovnovážná vlhkost betonu bude na úrovni cca 0,9 %, lze vypočítat, že z 1 m2 železobetonové stropní desky (tloušťka 300 mm) dojde k uvolnění ještě cca 23 litrů vody.

Výše uvedené množství vody je přitom relativně velké ve srovnání s množstvím vody potřebným pro významné zvýšení vlhkosti kalciosulfátových desek. Např. pro dosažení vlhkosti 8 % (velmi vysoká hodnota) je třeba, aby kalciosulfátové desky přijaly 4,1 litrů vody na 1 m2 desky.

Na základě uvedených skutečností je třeba konstatovat, že nelze vyloučit možnost vzniku poruch podlahové konstrukce v důsledku vlhkosti uvolňované z železobetonové stropní desky. Ze stropní konstrukce dojde k uvolnění ještě relativně velkého množství vlhkosti. Zároveň nosná deska dvojité podlahy je vytvořena z materiálu snadno přijímajícího vlhkost a citlivého na vlhkost a navíc bude překryta prakticky vlhkotěsnou podlahovou krytinou. Je zřejmé, že skutečnost, zda v budoucnu dojde k poškození podlahové konstrukce působením vlhkosti ze stropní desky, či nedojde, bude dominantně záviset na intenzitě provětrávání vzduchové dutiny dvojité podlahy. V případě, že vzduchová dutina nebude provětrávána (nebo bude, ale s malou intenzitou), je pravděpodobnost vzniku poruch nepřijatelně vysoká.

Voda je nedílnou součástí mnoha rozšířených stavebních materiálů. V případě nášlapných vrstev podlah však představuje riziko pro jejich trvanlivost. Předchozí příklady z nedávné doby ukazují, že poruchy podlah způsobené vlhkostí jsou stále aktuálním problémem. Zčásti díky návrhu potenciálně rizikových konstrukcí, z části díky nesprávnému provedení detailů, či podvolení se tlaku na zkrácení

Konec formuláře

Datum:16.5.2011 Autor:Ing.Petr Tůma, Ph.D. Recenzent: doc. Ing. Jiří Dohnálek, CSc.

Průzkum příčin vlhnutí zdiva a metodika návrhu sanace

Značná část starších staveb je napadena vlhkostí v různých formách. Nadměrná vlhkost zdiva vede k rozpadu stavebních materiálů, zvyšování tepelných ztrát budov a může vyvolat i onemocnění pobývajících osob. Průzkum příčin vlhnutí zdiva proto patří mezi základní stavebnětechnické průzkumy. Optimální způsob sanace vlhkých budov závisí na správném vyhodnocení všech informací, které průzkumem shromáždíme. Důležité je, aby byl zpracován co nejdříve, nejlépe v úvodních stupních projektové dokumentace. Návrh sanačních zásahů totiž může výrazně ovlivnit celkové stavební řešení nebo využití prostor.

Průzkumu v terénu předchází shromažďování všech dostupných podkladů a informací, jež se váží k danému objektu a k bezprostřednímu okolí. Důležité informace vždy podá původní plánová dokumentace, případně stavebněhistorický průzkum, jedná-li se o památkově chráněnou stavbu. Další údaje poskytnou související průzkumy (např. statický průzkum, kominický průzkum, průzkum biologického napadení, radonový průzkum). Velmi důležité jsou průzkumy stavu inženýrských sítí (kanalizace, vodovodních řadů, ústředního vytápění), neboť jejich poruchy představují obvykle větší část celkových poruch. Orien­tačně je nutné znát inženýrskogeologické a hydrogeologické poměry, hlavně vlastnosti podloží včetně propustnosti jednotlivých vrstev, úroveň a charakter spodní vody a její kolísání v čase (např. souvislosti s množstvím srážek). Dále je nutné zjistit, jak byla konkrétní stavba proti vlhkosti původně chráněna, jak udržována a větrána, jak se změnily podmínky působení vlhkosti, resp. proč ochranný systém selhal. Vlhkostní průzkum tedy nezahrnuje jen měření vlhkosti zdiva, toto měření nám však pomůže objektivizovat informace získané jiným způsobem.

Průzkum v terénu

Během prací se vychází ze shromážděných podkladů, které se ověřují a doplňují. Rozsah průzkumu vždy závisí na velikosti stavby a příčinách poruch. Prohlídka objektu by měla zahrnovat zjišťování stavu zdiva, zkoumání tepelně vlhkostních parametrů a průzkum okolí budovy včetně posouzení vlivu sousední zástavby. Vždy se ověřuje druh a tloušťka zdiva, způsob zdění a kompaktnost zdicího materiálu. Vlhkostní poruchy v interiérech bývají často maskovány asfaltovými nátěry, cementovou omítkou nebo přizdívkami, na fasádách pak krycími disperzními nátěry. Z tohoto důvodu je nezbytné prozkoumat povrchy stěn i z hlediska materiálové skladby. Stav izolací se ověřuje sondami. Z hlediska běžné stavební praxe je nutné se zabývat i pláštěm budovy – sokly fasád, stavem střechy nebo klempířskými prvky. Vlhkostní projevy mají většinou charakteristický vzhled i obsah vlhkosti. Podle průběhu zavlhčení v konstrukci a také ohraničení nebo časovém kolísání vlhkostní mapy lze často zřetelně rozlišit příčiny poruch. Vizuální průzkum se upřesňuje měřením hodnot vlhkosti a salinity zdiva, případně dalších potřebných veličin (např. pórovitosti a nasákavosti materiálu, pH).

Vlhkost zdiva a její bilance

Vlhkost zdiva lze popisovat např. hmotností vody vztaženou ke hmotnosti zkoumaného materiálu. Tato veličina se nazývá hmotnostní vlhkost (um). Obvykle se vztahuje k suchému materiálu a vyjadřuje v procentech. Pokud je třeba věnovat se vlhkosti zdiva podrobněji, provede se tzv. vlhkostní bilance. Jde o srovnávání jednotlivých změřených hodnot hmotnostní vlhkosti stavebních materiálů po výšce a do hloubky konstrukce s vlhkostí materiálu zcela nasyceného vodou, resp. nasákavostí materiá­lu. Poměr obou veličin vyjadřuje stupeň nasycení vodou (Ψ). Stanovuje se v procentech. Příklad: Je-li hmotnostní vlhkost zkoumaného cihelného zdiva 12 % a nasákavost cihly 20 %, pak stupeň nasycení vodou činí 60 %. Stavební materiály obsahují vždy určité množství vody, jež se adsorbuje a chemicky váže na stěnách pórů. Díky chemickým změnám ve zdivu, usazování solí, zmenšování pórů chemickými i mechanickými usazeninami a souvisejícímu růstu kapilární nasákavosti se postupně zvyšuje schopnost zdiva přijímat a vázat vodu. Proto se zdivo zkoumá i z hlediska rovnovážné vlhkosti v konkrétních podmínkách teploty a relativní vlhkosti vzduchu. Zároveň bývá účelné určovat i sorpční – hygroskopickou vlhkost zdiva, resp. stupeň nasycení zdiva hygroskopickou vlhkostí.

Způsoby měření vlhkosti

Metod měření vlhkosti je celá řada, je známo více než 30 principů. V běžné praxi se však používá jen několik způsobů. Za univerzální je považována gravimetrická metoda. Spočívá v tom, že se v měřeném místě pomocí sekáče nebo vrtačky odebere vzorek, jenž je v laboratoři zvážen, vysušen a poté opět zvážen. Rozdíl představuje hmotnost vody, která byla ve vzorku obsažena. Má-li měření dobře odrážet skutečnost, nesmí se materiál při odběru ohřívat (nesmějí se používat vysokorychlostní vrtačky). Vzorky je nutné ihned vložit do těsně uzavřených nádobek a rychle předat do laboratoře ke zpracování. Vysušení se provádí v otevřených nádobách při teplotě minimálně 105 °C opakovaně, dokud vlhkost kolísá. Poměrně spolehlivá je také metoda karbidu vápníku, kterou lze snadno provést i na stavbě. Je založena na chemické reakci karbidu s vodou za vzniku plynu – acetylénu. Vyžaduje však zvláštní přístrojové vybavení – tlakovou nádobu s manometrem a váhami. Do tlakové nádoby se vloží přesně odvážený rozdrcený vzorek, ocelové kuličky a skleněná ampule s karbidem. Po uzavření nádoby dojde potřásáním k rozdrcení ampule a k okamžité chemické reakci. Tlak vzniklého plynu lze odečíst na manometru a pomocí tabulek převést na vlhkost. Nevýhodou obou metod je destruktivní charakter, a tedy nemožnost opakovat měření. Mezi nepřímé způsoby měření vlhkosti patří elektrické metody. Činnost odporových přístrojů je založena na schopnosti vodního roztoku změnit se na elektrolyt, čímž se mění elektrická vodivost (odpor) materiálu, který je za suchého stavu nevodičem. Tyto vlhkoměry jsou však méně spolehlivé, značně závislé na okolní teplotě a obsahu solí. Používají se spíše pro dřevo. Kapacitní vlhkoměry využívají faktu, že voda ovlivňuje elektrickou permitivitu zkoumaného materiálu, který jako dielektrikum kondenzátoru ovlivní jeho kapacitu. Vliv teploty a solí na funkci kapacitního vlhkoměru není tak výrazný, nutná je však kalibrace pro každý materiál. Také dosah běžně dostupných kapacitních přístrojů je poměrně nízký, cca 3 cm do hloubky zdiva. Již delší dobu se v zahraničí používají mikrovlnné vlhkoměry, které umožňují stanovit vlhkost i v hloubce 30 cm. Tento způsob využívá schopnost vody tlumit elektromagnetické vlnění a zjišťuje se útlum vln centimetrových délek.

 Rozmístění vzorků

Způsob měření vlhkosti a určení míst odběru je třeba zvolit s ohledem na požadovanou přesnost výsledků a jejich vypovídací schopnost. Musíme si uvědomit, že na celkovém zavlhčení stavby se podílí více příčin, jejichž projevy se často překrývají. K diagnostice jednotlivých příčin je vhodné z měření vyloučit ta místa, kde je důvod zavlhčení zjevný (např. zatékání z porušených dešťových svodů) a představit si, jak by objekt vypadal, pokud by byly zjevné důvody poruch odstraněny. Vlhkost zdiva se tedy měří v různých lokalitách, výškových úrovních a hloubkách. Nutné je odebrat referenční vzorky i nad hranicí zavlhčení. Při určování vlivu vlhkosti vzlínající z podloží je vhodné zkoumat poměr vlhkosti mezi obvodovými a středními stěnami v nepodsklepené části přízemí a v suterénu. Pro omezení vlivů povrchové kondenzace je třeba vzorky odebírat v hloubce zdiva cca 5 až 10 cm.

Salinita zdiva

Spolu s vlhkostí se ve zdivu pohybují rozpustné soli. Nejvíce zdivo poškozují sírany, chloridy a dusičnany. Soli reagují s některými složkami stavebního materiálu, například nedohašeným vápnem, což způsobuje chemické rozrušování. Větší problémy však představuje koroze zdiva způsobená hydratačními a krystalizačními tlaky při změně krystalické formy solí, jedná se především o sírany. Dusičnany a chloridy jsou silně hygroskopické a zvyšují celkové zavlhčení zdiva. Z druhu a množství solí lze někdy určit i způsob migrace vody do zdiva (déšť, splašky, zatékání z chodníku, vzlínání mineralizované spodní vody apod.). Pro stanovení obsahu solí ve zdivu existuje řada metod. Při chemické analýze se obvykle určují anionty uvedených solí. Kationty jsou stanovovány pouze výjimečně. Používají se metody gravimetrické (aniont se ve výluhu přemění na nerozpustnou sůl a její množství se zváží) a postupy využívající iontově selektivní elektrody nebo spektrální metody. Analýza většího množství vzorků bývá finančně nákladná, je tedy vhodné využít všechny dostupné informace o původním využívání objektu (obvyklý je například výskyt dusičnanů ve zdivu stájí či chlévů). Místa odběru je třeba opět volit tak, aby byly vzorky dostatečně reprezenta-tivní. Podle typu průzkumu se odebírají vzorky v různých výškách a hloubkách, v exponovaných a méně exponovaných polohách. Lze provést jen stěry solí z povrchů, což poslouží k dokumentaci druhu solí, nebo lze zdivo zkoumat s ohledem na předpokládanou technologii sanace, čištění fasád apod. Osvědčilo se soli zkoumat v hloubce 0 až 2 cm (omítka), případně 0 až 0,5 cm (štuková vrstva) a 5 až 10 cm (zdivo). Orientačně lze určit rozsah zasolení i vizuálně podle vlhkostních map, případně pomocí vlhkoměrů indikujících zavlhčení povrchových vrstev zdiva. Hranice zavlhčení však obvykle nekoresponduje s hranicí zasolení a koncentrace solí bývá ve zdivu vysoká ještě asi 0,5 až 1 m nad vlhkostní mapou. Také hodnocení obsahu solí je poněkud problematické, protože závisí nejen na hloubce odběru vzorku, ale i na druhu solí a rezistenci materiálu dané většinou jeho pórovitostí. Pro orientační posouzení lze použít směrnici WTA E-2-6-99 nebo návrh ČSN P 73 0610 (tab. 1).

Analýza zjištěných skutečností

S pomocí výsledků všech částí průzkumu včetně laboratorních rozborů je třeba určit hlavní příčiny ovlivňující vlhkostní režim objektu a odhadnout jejich vzájemný podíl. Tato část průzkumu je nejobtížnější, neboť vyžaduje zkušenosti zpracovatele průzkumu. Změřená vlhkost zdiva se vyhodnocuje podle tab. 2. Rozdělení vlhkosti v návrhu normy je orientační a platí pro cihelné zdivo nebo vápennou maltu. V místnostech s normálním tepelně vlhkostním režimem má mít cihelné zdivo vlhkost kolem 2 % a lze jej charakterizovat jako zdivo suché. Místnosti, jejichž zdivo má hmotnostní obsah vlhkosti 6 % a více, jsou pro pobyt osob nevhodné. Z hygienického hlediska se doporučují hodnoty kolem 4 %. Vlhkost zdiva je vždy závislá na vlhkosti prostředí a naopak. Podle relativní vlhkosti vzduchu člení ČSN místnosti do čtyř skupin (tab. 3). Při vysoké vlhkosti vzduchu je přirozená vlhkost materiálů s vysokým obsahem malých pórů již tak vysoká, že pomocí klasických stavebních opatření nelze prakticky dodržet hygienické požadavky na využití prostor. Toho lze dosáhnout jen úpravou vnitřního vzduchu (např. odvětráním či osazením vysoušecích zařízení).

Návrh sanace

Způsob sanace vlhké stavby by měl být vždy určen na základě průzkumu a analýzy příčin vlhkostních poruch. Nejdříve bychom měli odstranit zjevné příčiny zavlhčení zdiva a teprve potom řešit jejich důsledky. Jelikož se obvykle jedná o celý souhrn problémů, nevystačíme v praxi jen s jedinou metodou sanace, ale musíme je vhodným způsobem kombinovat. Optimální řešení mnohdy realizovat nelze. V těchto případech je nutné předem informovat investora, abychom předešli přehnaným očekáváním a pozdějším sporům.

Podmínky sanace

Sanace vlhkého zdiva spočívá v odvedení vlhkosti od konstrukce nebo v izolaci konstrukce od zdroje vlhkosti. Pokud to nelze splnit, je nutné separovat vnitřní prostory budovy od vlhkého zdiva a vytvořit zde hygienicky nezávadné prostředí. Základní podmínkou všech sanačních zásahů je odstranit zatékání vody do objektu. Proti pronikání vlhkosti z přilehlé zeminy je nutné u zapuštěných stěn provést svislé izolace, štěrkové zásypy nebo jiná podobná opatření. Vhodným řešením tepelně vlhkostního režimu budovy, zateplením obvodového pláště nebo povrchovými úpravami interiéru lze omezit i kondenzaci vzdušné vlhkosti. Ve všech případech je důležité eliminovat působení hygroskopických solí. Ze zkušeností vyplývá, že uvedené vlivy představují až 70 % všech obvyklých vlhkostních poruch.

Souvisí-li zavlhčení zdiva se vzlínáním vlhkosti z podloží nebo zdroj vlhkosti pod terénem nelze odstranit či alespoň snížit vlhkost na přijatelnou míru (např. vzduchovými systémy nebo drenáží), bývá většinou nutné stěny budovy podřezat a do spáry vložit kvalitní izolaci, případně tuto vodorovnou bariéru proti vodě vytvořit injektáží, kdy se pomocí vrtů vpraví do stěn izolační roztok. Je-li rekonstrukce staršího domu spojená i se zateplením obvodového pláště, je dodatečná izolace zdiva nezbytná. Jinak by došlo k nadměrnému vlhnutí vnitřního líce zdiva a následnému rozvoji plísní, neboť zateplený plášť obvykle brání odpařování vlhkosti do exteriéru.  Přiměřenost sanačního zásahu lze v konkrétním případě ještě konfrontovat s významem prostor nebo konstrukcí, jež mají být před vlhkostí chráněny. Jako pomocné kritérium může sloužit i vzájemný poměr vlhkého zdiva a kubatury místností. Zjednodušeně lze říci, že větší prostor snese vlhčí zdivo. Z tohoto pohledu je například absurdní provádět sanaci kostela, tedy halové stavby s občasným pobytem osob, podřezáním stěn s vložením hydroizolace. Přiměřenější je upravit okolní terén, aby k patě zdiva nezatékala voda, a také obnovit či pročistit větrací otvory ve stěnách a klenbě, které odvedou vlhkost z prostoru. U stavebních památek musíme respektovat požadovanou míru ochrany původních stavebních materiálů nebo konstrukcí. V případě, že nalezneme dobové řešení izolace stavby, měli bychom posoudit účinnost opatření v současných podmínkách, eventuálně je doplnit nebo rehabilitovat.

Projekt sanace

Jak již bylo zmíněno v úvodu, je nutno při výběru příslušné sanační metody v rámci průzkumu posoudit celý komplex příčin, jež ovlivňují vlhkostní režim, a odhadnout jejich vzájemný podíl. Volba nesprávné metody a chybné stavební úpravy mohou stupeň zavlhčení zdiva ještě zhoršit. Určité komplikace nastávají v případech, pokud stavební objekt neměl izolaci vůbec navrženou. Při náhlé změně vlhkostního režimu během vysušování zdiva může dojít ke snížení vaznosti malty, a tím i její pevnosti, až k následným statickým poruchám. Dodržení technologického postupu konkrétního způsobu sanace je věcí prováděcí firmy. Úloha projektanta spočívá především ve správném návrhu souvisejících detailů. Je-li izolace umístěna příliš nízko nad terénem nebo není-li dořešeno napojení rozdílných výškových úrovní izolací či oddělení izolovaných a neizolovaných úseků zdiva ve svislém směru, může vlhkost proniknout i nad úroveň vodorovné izolace, kde dochází k její kumulaci. Problémy vznikají zejména u špatně řešených detailů fasád nebo ve styku s terénem. Projektový návrh je tedy většinou nezbytný. Zpracovává se buď samostatně, nebo jako součást projektu rekonstrukce celé stavby. V projektu by měly být zdůvodněny zvolené metody s ohledem na využití vnitřních prostor. Součástí projektové dokumentace by měl být také předpis opatření průběžné údržby po sanaci.

Rozdělení sanačních metod

Velmi podrobné členění sanačních metod uvádí norma ČSN P 73 0610 Sanace vlhkého zdiva. Zjednodušeně lze způsoby sanace rozdělit podle toho, zda zasahují do zdroje vlhkosti, nebo do konstrukcí, a také podle umístění dodatečné izolace. Do metod, jež omezují zdroj vlhkosti, se zahrnují:

• úpravy vnitřního prostředí budovy (větrání a klimatizace),
• úpravy vnějšího prostředí budovy (spádování a odvodnění terénu),
• odvedení spodní vody (drenáže, štoly).

Mezi metody zasahující do stavebních konstrukcí patří:

• vzduchové systémy (podél stěn a pod podlahami),
• vkládání izolací do prořízlé spáry (tzv. mechanické metody),
• injektážní metody (tzv. chemické metody),
• metody využívající elektrokinetických jevů (aktivní elektroosmóza),
• povrchové úpravy (sanační omítky, hydrofobní nátěry).

Podle umístění dodatečné hydroizolace se rozdělují na:

• svislé hydroizolace (vnější a vnitřní),
• vodorovné hydroizolace (ploch a stěnových konstrukcí),
• doplňující sanační opatření.

Kombinace nejvhodnějších metod se volí tak, aby způsob sanace odpovídal příčinám a stupni zavlhčení, charakteru zdiva, případně statickému narušení. Investor by se měl také zajímat o vzájemný poměr spolehlivosti metody vůči její ceně. Sanační zásah by měl být komplexní a zahrnovat i povrchové úpravy zasoleného zdiva. Důležité je také využití prostor, tj. zda jsou sanované místnosti určeny pro dlouhodobý pobyt osob nebo uskladnění předmětů citlivých na vlhkost. Jinou metodu lze volit u sklepních prostor, jinou u obytných místností, skladu nebo archivu písemností. Ve speciálních případech je třeba před vlhkostí samostatně chránit cenné povrchové úpravy (malby, fresky apod.) nebo kamenné prvky.

Ing. Pavel Fára Foto a obrázky: archiv firmy CUBUS, s. r. o. Autor po ukončení studia na Fakultě stavební ČVUT v Praze, obor tepelno-vlhkostní analýza konstrukcí, pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových objektů (SÚRPMO) Praha jako projektant. V roce 1992 založil ateliér CUBUS. Je místopředsedou Společnosti pro technologie ochrany staveb – STOP. Specilizuje se na problematiku sanace objektů z hlediska vlhkosti a povrchové ochrany staveb. Je autorizovaným inženýrem pro obor pozemní stavby. Literatura: (1) Weber, H.: Mauerfeuchtigkeit, Ursachen und Gegenmassnahmen, Expert Verlag, Renningen, 1988. (2) Semerák, P.: Metody měření vlhkosti stavebních materiálů, STOP, Praha, 1998. (3) Fára, P.: Sanace vlhkého zdiva, STOP, Praha, 2003. (4) Fára, P.: Vlhkostní průzkumy zdiva stavebních objektů, Materiály pro stavbu 3, Springer Media CZ, Praha, 2005. (5) ČSN P 73 0610: Hydroizolace zdiva, Sanace vlhkých staveb, Základní ustanovení.

Podmienky na získanie príspevku na zateplenie rodinného domu:

Príspevok je možné poskytnúť na dom ktorý:

- Bol daný do užívania (skolaudovaný) aspoň 10 rokov pred zateplením

- Ma celkovú podlahovú plochu najviac: • 150 m2 pri jednopodlažnom RD • 250 m2 pri viacpodlažnom RD

- Dom sa nachádza na území Slovenska

- Dom je výlučne využívaný na bývanie

- Na jeho zateplenie nebola poskytnutá podpora z prostriedkov Štátneho fondu rozvoja bývania alebo Príspevok na zlepšenie energetickej hospodárnosti RD.

Koľko peňazí môžeme získať?

- Príspevok na zateplenie RD sa môže poskytnúť do výšky 30% oprávnených a uhradených nákladov, najvyššia výška príspevku je 6.000 €. Táto suma sa však rozdeľuje na:

 5.000 €, ktoré môžeme získať v závislosti na dosiahnutých tepelnoizolačných schopnostiach jednotlivých konštrukcií (obvodové steny, okná, dvere, strecha a vnútorná konštrukcia medzi vykurovaným a nevykurovaným priestorom)

 1.000 €, v závislosti na dosiahnutej hodnote potreby tepla na vykurovanie celého domu.

Príspevok na zateplenie možno zvýšiť o náklady za vypracovanie projektovej dokumentácie zateplenia RD, vrátane energetického hodnotenia RD, energetického certifikátu RD, najviac je možné náklady navýšiť o 500 €.Maximálna možná výška príspevku je 6.500 eur.

AKO ZATEPĽOVAŤ

Pri príprave a zhotovení zateplenia je potrebné sa riadiť požiadavkami technickej normy „STN 73 0540-2: 2012 Tepelná ochrana budov, Tepelnotechnické vlastnosti stavebných konštrukcií a budov, Časť 2: Funkčné požiadavky.“ Vyšší príspevok bude možné získať zateplením rodinného domu, pri ktorom sa dosiahnu lepšie tepelnoizolačné schopnosti obvodových stien, vonkajších výplní otvorov (okná, dvere), strechy a vnútorných deliacich konštrukcií medzi vykurovaným a nevykurovaným priestorom a nižšia potreby tepla na vykurovanie rodinného domu, pričom pôjde o hodnoty podľa uvedenej technickej normy platné od 1. januára 2016. Príspevok sa bude poskytovať aj v prípade, že zateplením rodinného domu sa dosiahnu normové hodnoty platné do 1. januára 2016. V tomto prípade bude stanovená nižšia výška príspevku. Na zateplenie stavebných konštrukcií, ktoré nebudú dosahovať normou stanovené hodnoty sa príspevok neposkytuje. Pri všetkých obnovovaných a vymieňaných konštrukciách musí byť tiež splnené hygienické kritérium zodpovedajúce uvedenej technickej norme.

ĎALŠIE PREDPOKLADY NA ZÍSKANIE PRÍSPEVKU

Z dôvodu zabezpečenia kvality zateplenia rodinného domu je na získanie príspevku potrebné:

1. Dať spracovať projektovú dokumentáciu zateplenia vrátane projektového energetického hodnotenia.

2. Na zateplenie rodinného domu (obvodových stien) použiť tepelnoizolačný systém na vonkajšiu tepelnú ochranu stien, na ktorý vydal vyhlásenie o parametroch výrobca systému

3. Zhotovenie zateplenia rodinného domu (obvodových stien) objednať u zhotoviteľa, ktorý má na tepelnoizolačný systém správu z inšpekcie vydanú akreditovaným inšpekčným orgánom.

4. Predložiť položkový rozpočet zateplenia rodinného domu.

5. Predložiť licenciu na zabudovanie vonkajších otvorových konštrukcií do rodinného domu (platí pre žiadosti predložené po 31. decembri 2016)

6. Po ukončení zateplenia rodinného domu zabezpečiť spracovanie energetického certifikátu.

Okrem toho je samozrejme potrebné pre získanie príspevku doložiť všetky faktúry alebo iné doklady vrátane dokladov o úhrade oprávnených nákladov, z ktorých sa má príspevok vypočítať. Ministerstvo bude tiež požadovať fotodokumentáciu zateplenia rodinného domu.

AKO SA BUDE ŽIADAŤ O PRÍSPEVOK

Program podpory zateplenia rodinných domov bude spravovať Ministerstvo dopravy, výstavby a regionálneho rozvoja SR (ďalej len „ministerstvo“). Program by mal byť spustený (v závislosti od schválenia potrebnej novely zákona č. 555/2005 Z. z. o energetickej hospodárnosti budov a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov) od 1. januára 2016. Ministerstvo po tomto dátume zverejní výzvu na predkladanie žiadostí o príspevok na zateplenie rodinného domu. Žiadosti sa na základe výzvy budú podávať prostredníctvom elektronického formulára, z ktorého sa automaticky vygeneruje papierová podoba žiadosti, ktorú žiadateľ v stanovenej lehote odošle spolu s potrebnými prílohami na ministerstvo. Žiadateľ bude môcť podať žiadosť o príspevok po ukončení zateplenia rodinného domu, ale aj pred jeho realizáciou a ministerstvo mu rezervuje výšku príspevku v rozpočte. V takom prípade ministerstvo určí štandardnú lehotu na realizáciu zateplenia a predloženie potrebných dokladov na výpočet konečnej výšky príspevku. Ak sa lehota nedodrží, žiadateľ stratí nárok na príspevok podľa pôvodnej žiadosti. Pre podanie žiadosti pred realizáciou zateplenia bude okrem iného potrebné mať:

- spracovanú projektovú dokumentáciu zateplenia rodinného domu vrátane projektového energetického hodnotenia

- zhrnutie výsledkov projektového energetického hodnotenia

- výpis z listu vlastníctva rodinného domu použiteľný na právne úkony.

O príspevok bude možné požiadať aj na práce začaté po 31.decembri 2014. Ak sa bude predkladať žiadosť o príspevok po ukončení zateplenia rodinného domu príspevok bude poskytnutý do 90 dní. Ak sa však bude predkladať žiadosť o príspevok pred realizáciou zateplenia rodinného domu bude proces posudzovania žiadosti prebiehať v dvoch etapách. Poskytovanie príspevku bude predlžené o čas realizácie zateplenia, ktorý môže byť najviac 12 mesiacov. Doba na poskytnutie príspevku v tomto prípade môže byť najviac 15 mesiacov.

Balkón možno ako celok charakterizovať ako vrstvenú konštrukciu, tvorenú nášľapnou (vrchnou) vrstvou podlahy, hydroizolačnou vrstvou, roznášaciou vrstvou a nosnou konštrukciou balkóna. Vzhľadom k tomu, že jednotlivé vrstvy sú takmer nepretržite vystavené pôsobeniu nepriaznivých poveternostných vplyvov, je jasné, že postupom času sa na nich skôr alebo neskôr objavia funkčné chyby a poruchy. Ucelený a komplexný prístup ponúka v podobných prípadoch spoločnosť Henkel Slovensko, ktorá má vo svojom sortimente pod značkou Ceresit pripravený širokú paletu výrobkov, priamo určených pre zabezpečenie dlhodobej životnosti celého súvrstvia balkóna.

"Najčastejšou poruchou balkóna je uvoľnenie nalepenej dlažby, následné poškodenie hydroizolačnej vrstvy, korózia zábradlia alebo oplechovania a v neposlednom rade aj poruchy statickej funkcie nosných konštrukcií, spôsobené vplyvom pôsobenia vlhkosti, zatekajúcej cez nefunkčnú hydroizolačnú vrstvu až do samotného podkladu. Nosná konštrukcia je pritom základnou stavebné - konštrukčnou časťou balkóna a zaisťuje jeho statickú funkciu. Jej ochrana je preto veľmi dôležitá. Ceresit má preto pripravených hneď niekoľko systémových riešení, ktoré vždy - podľa typu poruchy - zaisťujú rýchly a súčasne správny postup."

Dôležitým faktorom vedľa správneho výberu vhodných materiálov je aj dodržiavanie základných podmienok, potrebných pre správne fungovanie celej konštrukcie. Jednou z nich je minimálny spád podkladu v hodnote 2 - 2,5%, čo je výška 2- 2,5 cm na bežný meter. Preto sa ponúkajú dve základné možnosti:

Systémové riešenie lepenie dlažby na balkónovú konštrukciu, ktorá už je v spáde

Toto riešenie je vhodné pre novostavby, kde nosná konštrukcia a roznášacia vrstva so spádom tvoria ako jeden konštrukčný prvok kvalitnú plochu pre pokládku dlažieb v nášľapnej vrstve balkóna. Výhodou daného systému je nízka konštrukčná výška, bezšvová technológia utesnenia podkladu a rýchly pracovný postup. Na pripravenú podkladovú konštrukciu balkóna sa nanesie penetrácia Ceresit CT 17, na ňu potom vodotesná dvojzložková elastická tesniaca hmota Ceresit CL 50. Do prechodov medzi podlahou a stenou, prípadne do dilatačných škár, izolačný pás Ceresit CL 52. Na lepenie keramickej dlažby odporúčame použiť flexibilnú lepiacu maltu Ceresit CM 16, kde je nutné použiť tzv. kombinovanú metódu lepenia, teda nanášať lepiacu maltu na lepený prvok aj na podklad alebo samorozlevnú lepiacu maltu Ceresit CM 19, ktorú je možné špeciálnym hladidlom s kruhovými zubami nanášať len na podklad. Je nutné zabrániť tomu, aby pod nalepenou dlažbou zostávali dutiny, umožňujúce práve hromadenie vlhkosti, ktorá v zime vplyvom mrazu dokáže položenú dlažbu poškodiť. Na škárovanie je ideálna škárovacia hmota Ceresit CE 43 Grand'Elit, pre prechodové škáry je vhodný sanitárny silikón Ceresit CS 25, prípadne lepiaci tmel Ceresit FT 101. V oboch prípadoch sa odporúča vložiť do škáry najprv tesniaci povrazec.

Systémové riešenie lepenia dlažby na balkónovú konštrukciu vrátane prevedenia novej spádovej vrstvy

Predstavuje tradičné riešenie opravy poškodených balkónov, kedy je poškodená roznášacia vrstva so spádom oddelená od podkladovej nosnej konštrukcie. Táto degradovaná vrstva musí byť odstránená a nahradená novou. Ceresit v podobnom prípade odporúča použitie adhézneho mostíka z vyrovnávacej malty Ceresit CN 83 a kontaktnej emulzie Ceresit CC 81, ktora zvyšuje priľnavosť na nej nanášaného spádového opravného poteru Ceresit CN 83. Následný postup sa zhoduje s prvým prípadom, kedy na penetráciu Ceresit CT 17 je nanesené dvojzložkové utesnenie Ceresit CL 50. Alternatívnym riešením je nanesenie dvojzložkovej tesniacej malty Ceresit CR 166 v úlohe hrubovrstvej hydroizolačnej vrstvy, tentoraz však bez predchádzajúcej penetrácie. Táto vrstva je potom podkladom opäť pre lepiacu maltu Ceresit CM 16 alebo CM 19. Aj tu je vhodná škárovacia hmota Ceresit CE 43 a na tmelenie prechodových škár sanitárny silikón Ceresit CS 25, prípadne lepiaci tmel Ceresit FT 101. Medzi výhody tohto systému patrí rýchlotuhnúca vyrovnávacia hmota pre opravu spádového poteru schopná ďalšej pokládky už po 3 dňoch (u bežných cementových poterov 28 dní), vysoko odolná hydroizolácia, rýchly pracovný postup a možnosť variability pri riešení jednotlivých vrstiev.

Systém Ceresit PCC pre opravu konštrukcií poškodených balkónov

Väčšina balkónových konštrukcií - najmä ich železobetónové konštrukcie - ak sú trvalo vystavené poveternostným vplyvom a dlhodobému zatekaniu vody, podlieha chemickej i mechanickej korózii. Dôsledkom je vznik trhlín a korózia oceľovej nosnej výstuže. Tieto poškodenia je možné pomocou správnej voľby pracovného postupu a vhodných materiálov nielen opraviť, ale tiež týmto vplyvom aj predchádzať. Ceresit ponúka vo svojom systémovom riešení Ceresit PCC produkty vhodné na opravy nielen betónových konštrukcií, ale zároveň aj oceľovej výstuže.

Najprv začneme očistením povrchu opravovaného miesta s úplným odstránením uvoľnených fragmentov až na zdravý a nosný povrch betónovej konštrukcie. Pokiaľ je výstuž zasiahnutá koróziou, je nutné jej obnaženie a sprístupnenie až do miest, kde je výstuž bez korózie. Nasleduje ručné alebo mechanické očistenie výstuže tak, až je jej povrch úplne zbavený od všetkých voľných substancií.

Pripravený povrch očisteného betónu je nutné zvlhčiť vodou a na takto pripravené miesto sa štetcom nanesie prvá vrstva minerálnej ochrannej malty Ceresit CD 30 s antikoróznymi účinkami tak, aby pokryla celú plochu vrátane výstuže. Následne sa nanáša druhá vrstva ochrannej malty Ceresit CD 30. Táto vrstva dokonale utesní prípadné nedostatky vrstvy prvej a zároveň slúži ako kontaktný mostík pre ďalšie pracovné kroky. Voľba vhodnej vyrovnávacej malty závisí od rozsahu nerovnosti a úbytku materiálu z poškodeného miesta - teda na hrúbke budúcej novej vrstvy. Na použitie sú vhodné opravné malty Ceresit CD 25 pre hrúbku vrstvy do 30 mm alebo Ceresit CD 26 do 100 mm, v jednom pracovnom kroku. Povrch opraveného miesta je po vytvrdnutí predchádzajúcich hrubých vrstiev možné dokončiť pomocou jemnej stierkovej hmoty Ceresit CD 24 v hrúbke do 5 mm. Na takto opravený podklad môžeme už len nanášať vybranú fasádnu farbu, prípadne ďalšie ukončovacie vrstvy.

Voda je všade okolo nás. Je priateľ a život bez nej nie je možný. Na druhej strane dokáže aj veľmi uškodiť. Voda si vždy nájde svoju cestu. Či už vo forme dažďových zrážok, ktoré vsakujú do pôdy, stúpajúcou hladinou podzemných vôd alebo vlhkosťou vo forme orosenia muriva, objavujúcou sa pri vysokom stupni zaťaženia vlhkosťou. Bohužiaľ fyzikálne zákony jej umožňujú či už gravitačnou silou alebo kapilárnymi javmi veľmi dobre nájsť miesto, cez ktoré potom difunduje do obnaženej konštrukcie a šíri sa ďalej. V tejto kapitole by som sa rád venoval veľmi dôležitej téme a to hydroizoláciám spodných stavieb (podzemných častí budov).

Pod pojmom hydroizolácie spodných stavieb rozumieme predovšetkým hydroizolácie stenových konštrukcií spodných častí budov ako aj vodorovné izolácie podlahových konštrukcií. V prípade, že nedôjde k správnej realizácii hydroizolácie, prípadne táto je poškodená alebo chýba, môže voda natrvalo znehodnotiť budovu prenikajúcou vodou alebo vlhkosťou, spôsobiť stratu tepelných vlastností stavebných materiálov, čo neskoršie môže viesť k vzniku plesní a húb na vnútorných konštrukciách a hlavne k postupnej deštrukcii konštrukcie.

Predpokladom optimálneho návrhu hydroizolácie je diagnostika hydrofyzikálneho zaťaženia pôsobiaceho na spodnú stavbu.

Treba vždy zistiť:

- druh základovej pôdy

- nepriepustnosť zeminy

- najvyššiu hladinu podzemnej vody

- jej chemické zloženie vody

- koncentráciu radónu v pôde.

Podľa druhu pôsobenia vody rozoznávame :

a) Tlakovú vodu: vytvára v tesnom okolí objektu spojitú hladinu a pôsobí na hydroizoláciu hydrostatickým tlakom všetkými smermi. Hydroizolácia proti tlakovej vode sa zhotovuje do vane, čím sa zabezpečí celistvosť izolácie. Zvislá stena vane sa musí končiť najmenej 30-50 cm nad maximálnou hladinou podzemnej vody.

b) Zemnú vlhkosť: nevytvára spojitú hladinu, šíri sa len vplyvom gravitačných absorpčných a kapilárnych síl.
c) Gravitačnú vodu: prechádza vplyvom gravitácie napríklad cez nepriepustné zeminy smerom k stavbe a môže pôsobiť na objekt hydrostatickým tlakom.

Rozdelenie hydroizolácií podľa druhu pôsobiacej vody:

a) hydroizolácia proti zemnej vlhkosti

b) hydroizolácia proti podzemnej vode
- izolácie proti beztlakovej vode (s tlakom do 0,02 MPa)
- izolácie proti tlakovej podzemnej vode (s tlakom nad 0,02 MPa)
- izolácie proti agresívnej podzemnej vode
- izolácie proti hladnej podzemnej vode (veľmi mäkká voda)

Záver:

Je až zarážajúce, ako častokrát zákazník v snahe ušetriť hneď na začiatku realizácie nepočúva odborníkov, zmení druh hydroizolácie mnohokrát za nevhodný, lacný a pre svoju stavbu nefunkčný systém. Neskôr má táto zmena fatálne dôsledky, ktoré sú finančne mnohonásobne presahujúce pôvodnú investíciu. Preto rada pre každého zákazníka - NEPODCEŇTE VHODNÝ SPÔSOB HYDROIZOLÁCIE VAŠEJ STAVBY HNEĎ NA ZAČIATKU.

Návrh zhotovenia správnej hydroizolácie spodnej časti stavby u novostavieb musí vychádzať zo znalostí umiestnenia stavby, druhu podložia, hladiny podzemnej vody, agresivity vody, a mnohých iných parametrov. Prvou osobou, ktorá zákazníkovi vie v tomto smere poradiť je projektant, ktorý zhotovuje projekt realizácie stavby. Ten aj vzhľadom na znalosť podmienok situovanej stavby vie dať zákazníkovi podstatnú informáciu o vhodnom spôsobe hydroizolovania stavby. Následne je možné osloviť odbornú realizačnú firmu či výrobcu materiálu a dopytovať sa o možných variantách riešenia, ktoré pre daný stav pripadajú do úvahy. V poslednom rade však projektant musí spätne uvedenú zmenu schváliť, prípadne pripomienkovať, aby nedošlo k  lacnej a nefunkčej náhrade prvotného riešenia.

Najčastejšie riešenie pre novostavby

V tomto prípade sa uvažuje, že investor by mal mať dostatok finančných prostriedkov na začiatku stavby na zhotovenie vhodnej a funkčnej hydroizolácie objektu. Bohužiaľ stáva sa, že hneď v tomto prípade dochádza k šetreniu a voľbe menej vhodnejšieho riešenia, prípadne absolútne nevhodného. Hydroizolačný povlak si vyžaduje rovný, súdržný, jemne zdrsnený a vysušený podklad či už vodorovnej alebo zvislej konštrukcie. Podkladný betón, v hrúbke min. 80 mm, sa kladie na únosnú, pevnú, vyrovnanú, a zhutnenú zeminu, prípadne násypovú kamennú vrstvu. Izolácia sa naň buď kontaktne naaplikuje vo forme samolepiacich, prípadne natavovacích pásov, stierkových bitúmenových hmôt alebo izolačných cementových hmôt, pričom tieto sa vyvedú s presahom cez pôdorysný rozmer budovy. Spoj medzi pásmi izolácie sa realizuje s presahom minimálne 10 cm a je vytvorený vodotesne. Vodorovné aj šikmé časti hydroizolácie so sklonom do 45° treba chrániť geotextíliou a krycím poterom . Optimálna hrúbka poteru je od 50 do 80 mm. Hydroizolácia zvislých konštrukcií sa aplikuje na vopred pripravenú konštrukciu a vyvedie sa vždy nad úroveň zeminy cca 30 cm. Ak je konštrukcia odliata zo železobetónu, je potrebné skosiť prípadne vyspraviť ostré hrany, nedoliate hniezda ako aj vytvoriť oblúkový fabión na základovej doske/páse s polomerom cca 5-8 cm, ktorý zabráni zlomeniu zvislej izolácie v mieste napájania na vodorovnú . Ak sa použili betónové tvárnice, je potrebné ich spoje vopred vyplniť cementovou maltou, aby povrch bol rovný. Následne sa aplikuje hydroizolácia rovnako ako v prípade vodorovnej . Spoj oboch izolácii je riešený vodotesne. Zvislú izoláciu je treba chrániť prímurovkou, geotextíliou, tvrdeným XPS alebo kombináciou týchto metód proti pretrhnutiu pri zásype zeminou. Zvyslú izoláciu doporučujeme z rovnakých materiálov ako vodorovnú teda vo forme samolepiacich, prípadne natavovacích pásov, stierkových bitúmenových hmôt alebo izolačných cementových hmôt.

Je až zarážajúce, ako častokrát zákazník v snahe ušetriť hneď na začiatku realizácie nepočúva odborníkov, zmení druh hydroizolácie mnohokrát za nevhodný, lacný a pre svoju stavbu nefunkčný systém. Neskôr má táto zmena fatálne dôsledky, ktoré sú finančne mnohonásobne presahujúce pôvodnú investíciu. Preto rada pre každého zákazníka - NEPODCEŇTE VHODNÝ SPÔSOB HYDROIZOLÁCIE VAŠEJ STAVBY HNEĎ NA ZAČIATKU.

U starších objektov je dobré predstaviť si funkčný stav budovy v čase jej realizácie a odborne posúdiť súčasnú situáciu, ako aj zásahy do konštrukcií, ktoré sa chystáme vykonať. Izolácie starších objektov boli vykonávané podľa vtedajších pravidiel. Ak aj budova mala pivničné priestory, tieto mali netesné okná. Poväčšine odparenie prirodzenej zemnej vlhkosti objektu bolo riešené celoplošne podlahovou konštrukciou, či už cez ubitú hlinu, škvárový či iný násyp alebo drevené podlahy bez hydroizolácie. Keďže každý objekt mal komín( vykurovanie pecou), ktorý permanentne odsával vzduch z miestností ako i drevené netesné otvorové konštrukcie, dochádzalo prirodzeným spôsobom k úbytku vlhkosti z priestorov v stavbách. Preto takéto objekty boli v relatívne dobrom stave.

Najčastejšie riešenie pre rekonštrukcie

Tu je situácia mierne odlišná ako u novostavieb, avšak zásady správnej voľby systému sú zhodné. Závisí to od výšky finančných prostriedkov investora, veku stavby a stupňa poškodenia základovej konštrukcie, umiestnenia stavby, hydro a geologických podmienok či iných faktorov. Dôležité je uvedomiť si súvis metódy odstránenia vlhkosti/vody a následné rekonštrukčné úpravy zvyšku objektu (výmena okien, zaizolovanie podláh, typ vykurovania, zateplenie a iné…). Ako som na začiatku písal, netreba zabúdať, že objekt dlhé roky „žil“ v rovnováhe a poväčšine až po začatí rekonštrukčných prác začína javiť známky zhoršenia stavu. Nebudem rozoberať stav objektov v kritickom stave, prípadne takých, kde anomálie počasia zapríčinili zhoršenie stavu. Najčastejším problémom s vlhkosťou býva neodborné búranie priečok, podláh, osekávanie omietky a tým poškodzovanie aj zvyškov izolácie, ktorá v objekte kedysi fungovala. Stáva sa, že sa okolitý terén neodborne prerába: odstraňovanie odkvapových chodníkov, zvody rín do trativodov k fasáde, zateplenie nezaizolovaného sokla po zem, zásyp pivničných priestorov zeminou, odstránenie pivničného vetrania a mnoho iných neodborných zásahov. Výsledkom je stúpajúca akumulácia vlhkosti v murive, tvorba plesní a mokrých fľakov a bezradnosť klienta. Odstraňovanie porúch je potom veľmi nákladné, pričom je nutné, rovnako ako aj v prípade novostavieb, potom chýbajúce alebo poškodené vodorovné a zvislé izolácie nahradiť. Existuje veľa metód. Používajú sa injektážne metódy(tlakové/beztlakové) s využitím gélov, polyuretánových hmôt alebo kryštalických izolácií, podrezávanie muriva alebo iná metóda vkladania vodorovnej izolácie. Vnútorné povrchy stien sa môžu dodatočne utesniť paropriepustnými stierkovými izoláciami na báze cementu aj s kryštalizujúcim efektom. Následne sa odporúča použitie sanačných omietkových WTA systémov. Vonkajšie zvislé podzemné murivo musí byť osušené, vyspravené do roviny bez ostrých hrán a súdržné. Následne sa aplikujú modifikované asfaltové natavovacie alebo samolepiace pásy, či bitúmenové stierkové hmoty.

Záver
Dôležité pri poruchách izolácie a následne uvažovanej rekonštrukcii základových priestorov spodných stavieb je v prvom rade problém dobre skonzultovať s odborníkom a až následne začať rekonštrukčné práce. Zaizolovanie konštrukcie z vnútra neznamená odstránenie problému. Dôsledkom nevhodne položenej hydroizolácie sú obrovské škody, ktoré v mnohých prípadoch buď nemožno odstrániť alebo sú nutné zložité a nákladné opravy. Vyhnúť sa im možno len zvýšenou pozornosťou o spodnú stavbu už na samotnom začiatku stavebných prác.

Úvod

Pri neustále sa zväčšujúcom množstve zateplených budov sa čoraz častejšie stretávame s požiadavkami na opravy poškodených kontaktných zatepľovacích systémov. Jedná sa hlavne o opravy porúch, ktoré vznikli mechanickým poškodením alebo porúch v dôsledku nedodržania technologických predpisov výrobcu pri realizácii ETICS. Oprava poškodeného zateplenia nemusí byť vždy jednoduchá. Mnoho ľudí si preto s opravami zatepľovacích systémov nevie poradiť a pri opravách sa dopúšťajú zbytočných chýb.

Pretože univerzálny variant na opravu rozličných poškodení najrôznejších variantov ETICS zrejme nie je možné spísať, rozhodli sme sa v článku uverejniť aspoň niektoré konkrétne prípady poškodenia kontsaktného zatepľovacieho systému.

A. Lokálne prerazenie povrchového súvrstvia ETICS

V prvom prípade ide o celkom typický prípad poškodenia zatepľovacieho systému mechanickým prerazením povrchového súvrstvia prienikom cudzieho telesa. K takýmto prípadom dochádza buď zámerne (vandalizmus, aktivity detí) alebo nechcene (poškodenie pri parkovaní automobilu, kočíkom, bicyklom...).

Tento typ poškodenia sa najčastejšie vyskytuje v oblasti nad terénom, do výšky ľudskej postavy, okolo schodísk, prejazdov a parkovísk. Vyskytujú sa tiež prípady, kedy je systém takýmto spôsobom poškodený vtákmi vo výške aj desať metrov nad terénom.

Oprava prerazeného povrchového súvrstvia je možná. Výsledok opravy však zostáva na fasáde spravidla mierne viditeľný. Ako dobre sa podarí poškodené miesto „zaretušovať“, závisí hlavne od skúseností pracovníkov. Keďže je oprava technicky náročnejšia a nestačí poškodené miesto len tak „zacapkať“, kvôli zamedzeniu prípadného zatekania vody cez poškodené miesto do ETICS, doporučujeme uvedené miesto dočasne vyplniť PU penou či akýmkoľvek PU tmelom. Následne odporúčame kontaktovať odborníka. Ten pozná spôsob, ako dané miesto definitívne opraviť. Dané miesto treba obrezať a nahradiť poškodenú časť izolanta s novým kusom a následne odborne vybrať okolitú mriežku po obvode výrezu do vzdialenosti cca 10 cm od otvoru a prepojiť ju lepidlom s novým kusom vyrezanej mriežky. Následne sa môže aplikovat penetrák a daném miesto zapucovať novou omietkou.

B. Praskliny na fasáde.

Vonkajšia omietka je najviditeľnejšia časť ETICS, tvorí plášť celého systému. Ľudia preto väčšinu porúch pripisujú najmä omietke, aj keď príčina poruchy môže byť vo vrstvách pod vonkajšou omietkou. Platí staré dobré pravidlo – omietka či náter je len tak dobrá, aký dobrý je podklad pod ňou. Pred rozhodnutím o spôsobe opravy by malo byť posúdené riziko kondenzácie vodnej pary v konštrukcii. V dôsledku používania intenzívnych farieb s nízkym koeficientom odrazivosti, prípadne zlým vyhotovením vonkajšieho súvrstvia alebo nevhodnými materiálmi vznikajú mnohokrát na fasádach praskliny. Bohužiaľ tie vedú k tomu, že voda do nich môže zatekať a tak ďalej poškodzovať zateplenie (mráz, zmáčanie). Aby sme danému javu zamedzili, dočasne sa prasklina do príchodu odbornej firmy môže vyplniť PU tmelom alebo MS-polymérnym tmelom. Táto „oprava“ však nie je definitívna, lebo prasklina sa vplyvom teplôt bude naďalej šíriť. Odborník by mal toto miesto s dostatočným presahov vedieť presieťkovať a vytvoriť tak dodatočné dovystuženie danej časti. Ak je celková plocha opráv v prevahe k celkovej ohraničenej ploche, prípadne je prasklín nepomerne viacej, doporučujeme celú pluchu presieťkovať novou výstužnou vrstvou a aplikovať povrchovú omietku. Za zváženie stojí aj odstránenie celej pôvodnej výstužnej mriežky a správne napojenie na existujúcu s vytvorením novej povrchovej vrstvy. V každom prípade je nutné prenechať prácu odbornej firme.